V neděli 14.6.09 jsem to už nevydržel a šel jsem na to. Nebe modrý, vítr tak akorát. Start napodruhé, ale ukázkovej! Povinné zamávání rodince, otočka nad Zahradou (dědinka, kde máme chalupu) a hurá do Býkovic. Start v 17:00, termika TROCHU házela, ale co, na kolotoče jsem taky chodíval dobrovolně. Nabral jsem směr na Železné, Rohozec, Žernovník, Černá Hora a jsem nad přistávačkou v Býkovicích. Na poli jen jeden padáčkář (moc mu to nešlo, občas to fouklo trochu víc), a tak bez přistání (abych nesehrál nějakou tragédii) letím přes Brťov nad lomnici, kde je opravdu na co se dívat. Dál pokačuju přeš Štěpánovice, zpátky na Zahradu s malým okruhem nad Dolními Loučkami a hurá na přistání.
Vítr pořád západní, jdu na to, vypínám motor a nalítávám nad vyhlídlé místo. Deset metrů, pět metrů, dopr… su moc rychlej, snažím se srovnat směr a přibrdit, musím totiž přistát na vrstevnici. Hlavou mi problesklo, že už určitě nepřistávám proti větru, a že si asi pěkně zaběhám. V poslední chvíli mě to ještě stočilo proti kopci. K zemi jdu jako šutr, nohy, kolena, ruce a kotrmelec s krosnou proti svahu. Ležím na zádech na krosně a připadám si jako velká mandelinka, co se nemůže převrátit zpět na nohy. Odepínám všechny přesky a sčítám škody. Vrtule podélně prasklá a nacpaná hlínou, rám šišatej jak brambora, motor nechce naskočit a mé sebevědomí na nule.
Hned jsem se udal Jožkovi a ten mě samou radostí že žiju ani nevynadal. Cena nových dílů asi sedm tisíc plus jednotná cena za rovnání rámu – jedna šrůtka uzenýho!
Poučení:
1) Místo, ze kterého se dobře startuje, nemusí být to nejlepší na přistání!
2) Nechat termiku, ať se vybouří. nic neuteče!
3) Nahoru můžeš, dolů musíš!
Letu zdar!
Mara Čiča